Historie lodi Carmen

 „V roce 1969 jsem pomohl kamarádovi dokončit plachetnici Caranan a spolu jsme na ní strávili skoro tři měsíce na Egejském moři. Byla to dobrá zkušenost, ale usoudil jsem, že na cestu kolem světa, o níž jsem snil, budu potřebovat větší loď“, říká stavitel a majitel jachty Carmen Zdeněk Bařina. „Koupil jsem tedy plány na loď typu Maid of Erin od renomovaného holandského konstruktéra Van de Stadta, který byl autorem i Caranana.“

Tak začíná Zdeněk své vyprávění o tom, jak jeho loď vznikla. Jako velmi schopný klempíř, zámečník 

a řemeslník všeho druhu zvolil loď ocelovou.

„Žebra jsem vyrobil podle dokumentace z ploché oceli a plechu v dílně na Žižkově a hledal jsem místo, kde bych loď postavil. Domluvil jsem se stavbyvedoucím firmy, která stavěla železniční most přes Vltavu v Holešovicích, že si na staveništi postavím z „odpadního“ materiálu plechovou halu. Tak se i stalo a začal jsem v ní skládat kostru trupu. Potom jsem dovezl plech a kostru jsem potáhl třímilimetrovým plechem a vše řádně svařil.“

V roce 1973 se Zeněk plavil na Baltu, což se mu, jak později zjistil, stalo tak trochu osudným, alespoň, co se námořního jachtingu týká. Pomohli totiž ve Stralsundu posádce jedné západoněmecké jachty, která tam doplula řádně pocuchána díky bouřlivému počasí na moři. To se asi nelíbilo bdělým přátelům z NDR ani našim orgánům, jimž to jistě bylo hlášeno, hned na začátku příštího roku byly posádce bez udání důvodu zabrány pasy. Zdeněk tak nemohl vyplouvat na moře a to bylo důvodem, že se práci na lodi již tolik nevěnoval a po dvou letech ji přerušil úplně. Měl rodinu a začal stavět dům.

„V roce 1981 jsem měl dlouhodobou práci na údržbě Trojského zámku, kde jsem měl i svou dílnu. Přivezl jsem si tedy loď tam, abych ji měl „po ruce“. To jsem již bydlel v nedalekých Bohnicích v mém domě a mohl jsem tak snáze pokračovat ve stavbě. Dokončil jsem kajutu a zábradlí a nalil sesbírané olovo jako zátěž do kýlu. Taky jsem loď opískoval a natřel řádně základovou barvou.“

Opět zasáhly do věci vnější vlivy a loď se znovu stěhovala.

„Myslím, že to bylo v roce 1987. Tehdy přišel na kontrolu prací na zámku soudruh Kapek. Když viděl v koutě mou loď, nařídil okamžitě ji odstěhovat z areálu. Moc jsem neváhal a využil jsem nápadu předsedy našeho klubu převézt ji na pozemek naší loděnice, kde bych mohl v práci pokračovat. Z počátku jsem na ní téměř nic neudělal, neboť se právě dokončovala naše klubovna, kolejiště na rozvoz lodí po pozemku, stavěla se přistávací mola a později i jeřáb.Potom jsem dokončil montáž tříválcového motoru Zetor a zhotovil většinu vnitřního zařízení a nábytku.“

Trup Carmen, tehdy vlastně Very, jak se loď měla původně jmenovat, byl až na nějaké menší práce a vnější nátěr hotov. Peníze na řádnou výbavu, plachty a řadu dalších věcí nebyly, naděje na vrácení Zdeňkova pasu taky ne, a tak se s dokončením lodě nijak nespěchalo. Pak přišel listopad 1989. Svitla naděje, že i pro jachtaře se vše obrátí k dobrému. Zdeněk po letech požádal o pas a dostal ho. To bylo povzbuzením do další práce.

„V roce 1991 se naskytla šance účastnit se oslav pětistého výročí objevení Ameriky o rok později. Náš klub se toho hodlal účastnit a hledal vhodnou loď. Protože jiná loď odpovídající velikosti nebyla k disposici, bylo rozhodnuto tu moji urychleně dokončit. Nastalo pracné shánění sponzorů, což velice pocítil výbor klubu a zejména jeho předseda Miloš Teubner v tomto a jiných směrech vykonal neskutečnou práci. Jinak se přímo či nepřímo na akci podílel téměř celý klub“, vzpomíná Zdeněk.

24. prosince byla loď spuštěna na vodu a proběhly krátké zkoušky plavby s motorem. Ještě téhož dne byla loď zase na suchu a hned po vánocích pokračovala usilovná práce. Protože takeláž, přístroje a ostatní výbava měly být dodány z Polska, bylo rozhodnuto loď dopravit do jedné loděnice ve Štetíně a tam pokračovat na jejím dokončení. Po šesti týdnech v Polsku se koncem února vrátila na Císařskou louku. To už měla konečný nátěr, pevnou i volnou takeláž a zbývalo dokončit elektroinstalaci, zabudování a zprovoznění přístrojů, nádrží na vodu a celá řada drobných prací a úprav, které si dovede představit jen ten, kdo sám loď stavěl.

„Počátkem dubna byla loď na dva dny opět spuštěna na vodu, aby se vyzkoušely plachty a také aby byla pokřtěna. Slavnostní křest provedl předseda české vlády Jan Stráský. Byla to jeho soukromá akce, jinak jsme žádnou podporu z oficiálních míst neměli. Proto taky byla na žádost jednoho sponzora loď pokřtěna jménem Carmen. Díky tomu pak byla velmi populární ve Španělsku a na Portoriku. Tam se skoro každá třetí dívka jmenuje stejně.“

Téhož dne loď prvně a naposledy před vyplutím přes oceán vyzkoušela na Vltavě za slabého vánku plavbu na plachty. Více nešlo stihnout. Den startu, 25. duben, (den, kdy byl svržen diktátor Salazar), státní svátek Portugalské republiky, se neúprosně blížil. Loď byla naložena na speciální návěs a za 56 (!) hodin dorazila do Lisabonu. Odtud pak plula spolu s ostatními účastníky akce „Grand regatta Columbus – Quincentenary“ přes Cadiz, Kanárské ostrovy a Portoriko do New Yorku. Potom zamířila do Bostonu a přes oceán zpět do Evropy do Liver-poolu. Odtud pak po skončení celé akce zamířila Caledonským kanálem na Loch Ness a dále Severním mořem do Hamburgu. Po celou dobu se skvěle osvědčila, stejně jako při dalších plavbách.

„Po návratu jsem vyměnil sice spolehlivý ale příliš těžký Zetor za dvacetikoňový Nani Diesel, ale nastal problém, co s lodí dál. Na přehradní jezera jsem nebyl zvědavý a na stále uva-žovanou plavbu kolem světa nebyly prostředky. Využil jsem tedy nabídky jedné naší cestovní kanceláře na pobyty našich turistů na lodi v tureckých vodách. A tak na jaře 1995 Carmen opět spočinula na slané vodě v Koperu, odkud vyplula a Korintským průplavem a přes Egejské moře dorazila do Bodrumu. Protože působení zde nebylo příliš výhodné, odplula na jaře příštího roku přes Krétu a Maltu do Španělska kde vozila české a polské pobytové rekreanty na krátké, několikahodinové výlety, aby si tak vydělala na zazimování a údržbu.

V roce 1996, v půli sezony, znovu změnila působiště, aby byla provozována na Tyrhenském moři. Z důvodu drahého zimování pak přeplula do Chorvatska. Tady ale podmínky pro charter české lodě byly obtížné. Proto opět na jaře roku 1998 zvedla kotvu a zamířila zpět do oblíbených vod ostrova Elba. 
Na podzim vyvstal opět problém se zazimováním. Dali jsme na radu jednoho polského jachtaře a ubytovali Carmen v ústí Rony v jižní Francii. Koncem léta 1999 jsem usoudil, že mít loď tak daleko v cizině přináší příliš starostí a taky už potřebovala pořádnou údržbu.“

A tak Carmen koncem srpna 1999 vytáhla plachty, opustila Středomoří a zamířila Gibraltarem, Anglickým kanálem a Severním mořem do Labe a do Prahy, kam doplula po různých veselých problémech s nedostatkem vody v řekách 15. 1. 2000.

Do dnešních dnů je ve svém domovském yachtklubu na Císařské louce kde přežila i povodně v roce 2002.

Vzhledem k tomu, že loď má být na vodě, od května 2009 se plaví alespoň po Orlické přehradě.